Neruš mi mou rovinu!

Nikdy jsem nepochopil, proč je symbolem dokonalosti kruh. Na vyrobení kruhu stačí negramot s tužkou, tkaničkou od boty a hřebíkem. Praxe přesvědčí každého rekonstruktéra, že skutečným oříškem je rovina. A je celkem jedno, jestli jde o rovinu vodorovnou nebo svislou. Ať děláte co děláte, místo roviny stále vzniká univerzální tvar zvaný šišoid. Fyzici, kteří kdysi formulovali zákony o tom, že kapalina nalitá do jakékoli nádoby je na povrchu vodorovná, totiž nikdy neviděli samonivelační stěrku.

Je pravda, že v obchodě, se kterým to zvládnete, je možné koupit spoustu měřidel na bází laserového paprsku. Mají tu vadu, že ta levná jsou zpravidla nepřesná a k ničemu (víte-li o nějakém, které není, budu vděčný za tip), a ta drahá jsou sice přesná, ale jejich cena se rovná podlaze z masivních dubových prken ve středně velkém pokoji.

Chceme-li tedy změřit plochu a nevydat se na cestu Řecka, použijeme hadicovou vodováhu, olovnici, metr, geometrii a trochu zdravého rozumu. Zkuste si napřed změřit krátkou a dlouhou stěnu v pokoji a diagonálu. Teď použijte Pythagorovu větu a... fajn, takže teď už víte, že v pravoúhlém bytě nebydlíte. Teď si tužkou udělejte značku na zdi (třeba půl metru od podlahy) a pomocí hadicové vodováhy (sami to nezvládnete, musí na to být dva) udělejte stejné značky po obvodu pokoje. Pomyslná spojnice mezi značkami se jmenuje vágris a má to kouzlo, že je všude stejně daleko od středu země. 

Teď si vezmete olovnici a budete ji držet v jednom bodě tak, aby vzdálenost mezi špičkou olovnice a prsty, jimiž držíte provázek, byla stejná jako vzdálenost od podlahy k vágrisu v daném bodě.  Teď si obejdete pokoj a olovnice visící ve vzduchu či se válející na zemi v poloze chcíplé mrchy budiž vám neklamným důkazem, že s rovností podlahy je to podobné jako s pravými úhly.

Přiložení dvoumetrové vodováhy na podlahu či natažení provázku těsně nad zemí vám napoví, proč se spadlé předměty koncentrují v jednom bodě místnosti. 

Od stropu k podlaze podél zdi radši ani olovnici nespouštějte, to by s váma seklo.

Co se dá dělat s křivostí zdí, jsem psal posledně. Teď zmršíme podlahy. Nicméně než se statečně chopíte kladiva a majzlíku, zkuste si něco zjistit o tom, v čem to vlastně bydlíte, z čeho je udělaná podlaha, resp. strop sousedů pod vámi, jaké jsou nosné konstrukce domu a pár podobných věcí. Těch, kteří při předělávání jednopodlažního bytu udělali  mezonet, jsou plné hřbitovy.

U starších staveb, tj. třeba tak sto let (cokoli v secesním stylu), se při plánování nějakých razantních zásahů poraďte se statikem, a než tak učiníte, nic nedělejte. Rákosové stropy jsou sice z konstrukčního hlediska fascinující a zvukově i tepelně izolují lépe než lecjaké moderní materiály (ve vinohradském činžáku zkrátka nemáte přehled o frekvenci buzení dítěte nad vámi ani o četnosti orgasmů sousedky o dvě patra výš, jak je zvykem v paneláku), ale je to dřevěná konstrukce, která tam už sto let leží. Víte houby, jestli ji nesežral červotoč, nezplesnivěla atd.

Nicméně věci jako výměna stropů necháme těm smolařům, kteří opravdu strop měnit  musí. Počítejme raději s variantou, že jste sundali starou podlahovou krytinu a kouká na vás betonová deska s rovností hladiny Orlické přehrady při vichřici. Pro vaši informaci - tolerance křivosti při pokládce moderních podlah je 2mm na metr. U mě v chodbě to byly místy i dva centimetry na metr. Stačilo zakoupit sněžné dělo a dalo se tam lyžovat.

V prvé řadě si kupte nějaký akrylátový tmel a zadělejte spáry a praskliny. Hmota, kterou budete následně používat, by vám těmito spárami odtekla pryč a v místě by vznikl elegantně vypadající kráter.

Dále si kupte penetraci. Tady se pouštím trochu na tenký led, ale nemyslím, že drahé penetrace jsou nezbytné. Možná mi to někdo vyvrátí, ale přestože jsem podlahovou penetraci za tisícovku kbelík nahradil obyčejnou penetrací na zdi za asi tři stovky kanistr, podlaha drží.

Důležitá je vydatnost. Rovnou zapomeňte, že byste vzali penetraci naředěnou 1:8 a válečkem podlahu natřeli, jako jste to udělali na zdi. Penetraci řeďte tak 1:3, vydatně ji nanášejte štětkou (spíš ji na podlahu tak prskejte) a podlahu natřete minimálně dvakrát. Výsledkem musí být mírně lesklý povrch, jakoby umatlaný mýdlovou vodou. Na etiketě penetrace se dozvíte, že roztok povrch zpevní a přestane se z něj prášit. To je sice pravda, ale neuvěřitelná lepivost tohoto povrchu taky není zrovna výhra.

A teď přichází na řadu samonivelační stěrka. Je to nějaká sloučenina na bázi cementu, která by se hypoteticky měla rozlít do roviny (ne vždy to udělá) a po zatvrdnutí je odstranitelná jen velmi obtížně.

Na moji oblíbenou metodu "bajvoko" zapomeňte a přesně dodržte návod. Zejména množství vody. Než začnete cokoli míchat, připravte si gumovou stěrku na okna, hladítko, odvzdušňovací váleček, a teleskopickou tyč, se kterou dosáhnete do všech koutů místnosti. Se stěrkou se musí pracovat hodně rychle, takže si předem ukliďte, ať o nic nezakopáváte a nic zbytečně nehledáte.

Návod na rozmíchání jste dodrželi a máte velký kýbl plný něčeho, co se konzistencí blíží těstu na bábovku a co vypadá značně nepřátelsky. Neuděláte chybu, když si vezmete někoho k ruce, protože jde o vteřiny.

Stěrku rozlívejte rovnoměrně po místnosti (podle křivosti podlahy vám bude stačit tak jeden 25 kg pytel na 4 m2) a roztírejte stěrkou na okna plus mínus rovnoměrně. Na tyč si nasaďte odvzdušňovací váleček a jezděte s ním po stěrce. Podle mých zkušeností je lepší na váleček vůbec netlačit a jen s ním tak jezdit tam a zpátky. Případné hrudky či další útvary rozjezděte válečkem.

Na celou tuhle srandu máte tak 20 minut, pak už se stěrkou nic moc nenaděláte. A pokud jste podlahu blbě napenetrovali, odsaje vám podklad vodu, stěrka ztuhne tak do tří minut a máte po legraci. Podlaha vypadá jak měsíční povrch a můžete si vzít tak leda špachtli a vlhkou stěrku ještě rychle odstranit, protože po úplném vytvrzení je to práce pro dynamit.

Vždycky se snažte udělat na jeden zátah celou místnost, protože napojovat stěrky k sobě není úplně ideální a roviny nedocílíte. Pokud to z nějakého důvodu nejde (nemáte třeba nikoho ruce a míchat čtyři pytly stěrky naráz je tím pádem nerealizovatelné), tak si podlahu rozdělte nějakým bedněním na různé sektory a dělejte to postupně.

Důležité je taky větrání, resp. jeho absence. Při práci se stěrkou nesmí být průvan, protože by moc rychle tuhla. Prvních 24 hodin nechte stěrku tvrdnout ve vlhku za zavřenými dveřmi. Pak teprve začněte větrat. Po některých stěrkách se dá opatrně chodit už za dvě hodiny, ale stejně je lepší dodržet instrukce a prvně na podlahu šlápnout až druhý den.

Pokud je vaše podlaha opravdu bídná, jedna aplikace stěrky asi stačit nebude. Proto už vytvrzenou stěrku opět napenetrujte a opakujte postup. Pokud jste nic nezvorali, je výsledkem krásně rovná a hladká plocha, na kterou už můžete rovnou dávat krytinu.

A na závěr opakování chyb, které mohou podlahu totálně odrovnat. Spáry a praskliny je třeba utěsnit. Totéž se týká obvodu celého povrchu - stěrka je kapalina, takže kolem musíte mít kvalitní bednění, které ji udrží na místě. Podklad musí být čistý (zbytky lepidel, barev atd. odstraňte, jak to jde - paleta nástrojů začíná ocelovým kartáčem, pokračuje ředidly a končí letlampou a horkovzdušnou pistolí) a důkladně napenetrovaný. Pokud čistý nebude, stěrka v daném místě popraská a odpadne. Pokud nebude pořádně napenetrovaný, stěrka za pár minut ztuhne a jste v háji. A zavřete všechna okna a dveře, průvan je to poslední, co potřebujete. 

Novodobá Odyssea a pasti od mamuta

Knihy Richarda Marcinka nepatří k tomu nejkvalitnějšímu, co si lze přečíst, ale pár užitečných rad se v nich najít dá. Například jedno z přikázání profesionálního válečníka zní: "Nikdy nic nepředpokládej". Pro rekonstruktéra to platí taky.

Když se do něčeho pouštíte s pocitem, že to bude hračka, hračka to bezpochyby nebude. Navíc problém vždycky přijde z té strany, z níž byste jej nečekali. Tak třeba taková výměna záchodu. Co na tom může být složitého? ...prakticky cokoli.

OK, stávající záchod visí na dvou šroubech a splachování je řešeno nádržkou nahoře u stropu. To znamená nádržku odšroubovat, stávající ventil sundat, z trubky vytáhnout hadici jinam a ventil tamtudy zase vyvést. Záchod odšroubovat, změřit, kde je odpad, a koupit záchod nový. Prosté...

Tady je třeba chemická vsuvka. Moderní lepidla, silikon a další sloučeniny znamenaly ve stavebnictví převrat. Aplikovat je umí každý trouba a jsou prakticky věčné časy. Jedno i druhé je problém. Pokud o použití něčeho takového uvažujete (moc prima je lepidlo mamut či dvojsložková věc s názvem tekutý kov), zamyslete se, jestli opravdu chcete, aby výsledek vydržel na věky věků. Co když to budete jednou chtít předělat (nebo někdo jiný, kdo bude bydlet po vás?!)?

Takže tedy začnete sundávat záchod, abyste změřili polohu odpadní trubky. První šroub urezl a ulomil se... no nic, stane se. Šrouby jsou pryč a teď to jen sundat, což ale nejde, protože záchod drží úplně stejně jako před tím. Jste v koncích - bez sundání záchodu trubku nezměříte a po zlomení dvou řezáků a pilky na železo dospějete k závěru, že hmota, kterou je záchod přilepen, zničit asi nepůjde (tedy bez použití dynamitu či odtrhání obkladaček).

Kamarád, co hraje americký fotbal, razí heslo, že co nejde silou, jde větší silou. A když se dá kladivem dělat filosofie, proč by jím nešel sundat záchod? Nicméně je to risk - víte houby, jak je odpad řešen, a jestli tam nějaký normální záchod (tj. takový, který nemá nádržku u stropu) půjde dát. A ano, dá se bydlet bez kuchyně i bez koupelny. Ale bez záchodu to jde opravdu těžko.

Tak zajedete do obchodu, se kterým to zvládnete, koupíte záchod, který je a) levný, b) tváří se, že by se tam mohl vejít (chápejte, rozměry podobných věcí se měří od zdi ke středu odpadní trubky, což je bod, který neznáte). Teď máte v chodbě nový záchod a na záchodě výzvu. Prásk.

Po odklizení střepů nedočkavě změříte trubku a hurá - vejde se tam. Bod, v němž jste čekali malér, proběhl úspěšně. Teď připojíme vodu. Po zkušenostech s plynem radši nejdřív zavřeme hlavní kohout. Prima, první koleno na bůhvíjak staré trubce povolit jde. Chce to sice hrubé násilí, ale nakonec je vyřešeno. Teď připojit hadici. Ale...

Druhý převrat ve stavebnictví byly plastové trubky. Tentokrát to byl krok správným směrem. Jen k němu ne všude stačilo dojít. Třeba u mě doma. Všude poctivá ocel. Tyhle trubky se sestavovaly tak, že se do nich ručně řezaly závity a vznikaly fascinující sestavy kolínek, redukcí, odboček a dalších věcí. Vodoinstalace řady starých bytů a domů vypadá, jako by ji navrhoval sám Giger. Potíž je, že ne vždycky byly závitořezy právě kvalitní (o rukách, které je ovládaly, nemluvě), tudíž ne všechno je zrovna přesné. Řešilo se to konopím (upřímně - když jsem zjistil, že závit hadice na trubce moc nesedí, měl jsem taky chuť se poohlédnout po nějakém konopí).

Tady pomůže teflonová páska. Motáte ji na závit ve směru, kterým potom budete utahovat druhou část, v objemu, jaký je třeba. Když ji tam budete jakkoli muchlat, mačkat a točením obráceným směrem trhat, dočkáte se povodně. Job well done, blbý závit taky vyřešen.

Teď je voda, kde má být, nový záchod na svém místě a zbývá z podivně vypadajících dílů sestavit splachovadlo. To už je jen třešnička na dortu. A skutečně!

Soudit o Bulharech, kteří pár let po pádu Živkova zvládli znovu zvolit komunisty a přivést zemi do hyperinflace, že dokáží vyrobit nějak smysluplně sestavitelný záchod, je docela naivní. Ani znalost slovanských jazyků, azbuky, fyziky a vlastnictví maturity z analytické chemie nemusí být zárukou, že to zvládnete levou zadní. Třešnička na dortu sebrala bezmála dvě hodiny a několik desítek litrů vody (část z nich zvládla prýštit i z míst, kde by to člověk opravdu nečekal).

Takže zatím dobrý. Nový ventil sice prozatím visí ze zdi jako chcíplá mrcha, neb by se musel zadělat maltou, která došla, ale nikde nic nekape ani neteče, a přitom to splachuje.

A ponaučení na závěr - moderní lepidla používejte minimálně, protože se jich prakticky nejde zbavit. Než se koupí bulharského kousku keramiky rozhodnete ušetřit cca dvě stovky, zvažte, jestli vám to za to vztekání stojí. Při napojování nových rozvodů vody na staré nejspíš zjistíte, že do sebe nic pořádně nepasuje, proto mějte teflonovou pásku, konopí (v obou nejčastěji používaných formách) a všelijaká těsnění a redukce. A až se budete snažit, dopravit exkrementy do Tróje, nikdy nezapomínejte, jak pochodil Odysseus.

Paprsek světla a plovoucí dlažba

Nutno říct, že už chápu, proč byla elektrifikace v Rusku svého času takový trhák, že tím slovem někteří lidé pojmenovali své děti. Když mi byla po týdnu zprovozněna část zásuvek a světel (stylové objímky visící na drátu ze stropu), měl jsem dojem posunu tak o sto let kupředu. To jen tak na okraj.

Jinak je na místě určité vysvětlení. Přece jen nebylo hlavním smyslem tohoto blogu dělat ze sebe šaška či šílence (v obou případech nošení dříví do lesa). Nejsem sice řemeslník, ale tak nějak se to sešlo, že už jsem postavil a vyrobil ledacos, takže mě různé obtíže s rekonstrukcí spojené moc nepřekvapují, jen mě víc baví psát o vzpomínkách na první kontakt s tou či onou prací.

Fyzická práce mě baví. Naštěstí. Nemám totiž peníze na to, abych svůj příbytek na měsíc svěřil firmě. Přece jen jsme v době, kdy cenu takové zakázky obvykle z půlky tvoří práce. A původním cílem tohoto blogu bylo poskytnout různé užitečné rady, kterak něco takového plus mínus zvládnout svépomocí. Akorát se to od začátku nějak vymklo kontrole (tedy blog, rekonstrukce jde dobře).

Jedna z věcí, kterou jsem si dneska opět ověřil, je, že není dobré to přehánět se soucitem. Třeba si myslíte, že některé věci by ve vašem bytě za zachování stály. Kuchyňská linka je sice omlácená, ale ještě pár let poslouží, skříň už taky zažila lepší časy (za husitských válek), ale proč tak krásný kus nábytku (s ulomenými dveřmi a červotočem) vyhazovat...

Prostě to vezměte a zbavte se toho. Teď máte šanci, která se už nedostaví. Představa, jak se večer zvedáte z gauče od televize a jdete si namíchat lepidlo na obklady, abyste konečně předělali koupelnu, je absurdní.

Navíc považte, že interiér vašeho bytu může být poslepován lecjak, tudíž můžete po sundání ochranných plachet místo kolaudační párty přemýšlet, proč odskákala na záchodě polovina dlaždiček.

"Zní to nějak dutě," pravil kamarád zedník při průchodu kuchyní. Tak jsem zkusmo zboku zajel špachtlí pod dlažbu a odklopila se čtvrtka podlahy. Netuším, jak se dá namíchat lepidlo, které se nechytne ani na dlaždice ani na podklad. Kdyby nebyly dlaždice popraskané od chození, mohl jsem je prodat z druhé ruky. Stačilo je sesbírat a lepidlo zamést. Celá podlaha fakticky držela na spárovací hmotě, zboku utemovaná obkládačkami (nalepenými pro změnu na neoškrábanou zeď, tudíž taky držely velmi dobře). Shodli jsme se, že plovoucí dlažbu vidíme oba prvně. Tudíž z původní myšlenky, že kuchyň zatím zachovám, definitivně sešlo. Už je pryč linka i podlaha. Doporučuji postupovat podobně.

A ještě se vrátím ke stěnám (pozor, tady to konečně začíná být praktické). Když už do toho jdete s přesvědčením, že vymalování nestačí (třeba předěláváte elektriku), zauvažujte, jestli zdi rovnou i trochu nesrovnáte.

Za většinu boulí podle mých zkušeností může právě elektroinstalace. Důvody jsou dvojího druhu - dráty buď začišťoval někdo, kdo to neuměl, nebo jsou položené starým způsobem, tj. hliníková dvojlinka není zasekaná do zdi, ale jen položená na zdivo a překrytá omítkou.

Jestli za bouli na vaší zdi opravdu mohou kabely (prostě kus uražte kladivem a podívejte se), je nejjednodušší je vytrhnout (pro opravdová nemehla - tohle lze dělat až poté, co je původní elektřina odpojená na rozvaděči). Výsledek je famózní - najednou stojíte uprostřed oblaku prachu, v ruce máte kus drátu a na hlavě bouli od padající omítky.

Teď si vezměte špachtli a zkuste, jestli v okolí vzniklé díry  omítka drží (jádrová, tj. ta cca centimetr tlustá, co je přímo na cihlách, kamenech nebo Rudém právu). Drolit se bude tak jako tak, ale je důležité, aby nebyla nějaká dutina mezi zdivem a omítkou. Jestli nedrží, odsekejte co se dá. Jestli drží, namíchejte si maltu. Na tuhle práci se hodí třeba to, co kupíte pod názvem vnitřní jemná štuková omítka nebo nějak podobně (prodavači vám na požadavek "malta na omítku" obvykle něco použitelného dají).

Díru po kabelech namočte, a to tak, že do ní malířskou štětkou prskete vodu (tahle metoda při použití na stropě je ekvivalentem sprchy). Teď si vezměte zednickou lžíci a maltu tam prostě po malých kouskách házejte a zahlazujte. Naučit se to dá za chvíli, ale na to učení si vezměte brýle, protože vám to bude prskat a jsou i příjemnější věci, které lze mít v oku než maltu. Třeba hřebík.

Nesnažte se maltu lžící srovnat s okolním povrchem. Stejně se vám to nepovede. Naházejte jí tam víc, aby přečnívala o pár milimetrů a nechte ji tak půl hodiny být. Pak si vezmete škrabák, což je takové podivné hladítko, které vypadá jako dnešní výhled Davida Ratha. Akorát s rukojetí. Tím přebytečnou maltu oškrábete a srovnáte s okolní omítkou. Pokud jste si před tím zametli podlahu, můžete oškrábanou maltu přidat do nové malty a šetřit tak materiál.

Úplně stejnou metodu použijte i na šlicy po sekání drátů - namočit, naházet maltu a po zavadnutí seškrábnout do roviny. Pokud někde malta moc nedrží (typicky strop), naházejte jen tenkou vrstvu a třeba za čtvrt hodiny zkuste přidat vrstvu druhou atd., dokud nebude hotovo. Pár metrů čtverečních stropu v kuchyni jsem tak dneska dělal půl dne.

Dobrá finta pro opravdu blbá místa (třeba máte strop z dutých panelů a je v něm díra až do dutiny) je použití sádry. Do malé misky si dejte trochu malty a přijdete sádru (tu klasickou šedou elektrikářskou). Touhle směsí zkuste díru zadělat. Bonus je ten, že malta s příměsí sádry je za chvíli tuhá, tudíž nevypadne.

Rovnost zdí kontrolujete pravidelně olovnicí, latí, vodováhou a dalšími podobnými nástroji. Jakmile máte tohle hotové, nechte maltu minimálně 24 hodin zrát. Pak teprve přijde další krok, a to je štukování. Ale o tom zase jindy...

Survival v centru Prahy

Co jsem tak pročítal diskuse, které můj nový blog místy rozpoutal, většina lidí se shoduje, že po čas rekonstrukce je lepší v bytě nebydlet. Nutno říct, že tento názor nesdílím. Nehledě na to, že mé možnosti vystěhování jsou limitované tím, že se moc nemám kam vystěhovat (výjezdní doložky došly).

Pokud vám nevadí na každou prkotinu volat opraváře a vaše stěny vás zajímají jen z hlediska rozmístění obrazů, je vystěhování asi ideální postup. Jinak tam ale buďte. Když totiž nebudete v době rekonstrukce přítomni, nebudete tušit, kde jsou jak propojené dráty, trubky a další důležité tepny vašeho obydlí. Je možné pořídit nějaký nákres, ale osobní zkušenost to nenahradí (já už třeba umístění jedné plynové trubky do smrti nezapomenu).

Navíc bydlení na staveniště má určité kouzlo. Všechno se smrskne do jedné místnosti, která je ložnicí, kuchyní i jídelnou zároveň. A tyto tři místnosti máte v obýváku. Snaha o směstnání všeho nábytku do jedné cimry nabízí nekonečný prostor pro cvičení prostorové představivosti (jak by to vypadalo, kdybych tahle dvě křesla esovitě zaklesl do sebe?), odhadování pravděpodobnosti (když na skříň dám stolek a na něj dvě propletené židle, jaká je šance, že to v noci spadne a zabije mě to?) a strategického plánování (ráno se vydám uličkou mezi skříní a křeslem pro zubní kartáček, v poledne podlezu jídelní stůl, abych se dostal k tašce s jídlem, a večer odsunu kancelářskou židli a ze stěny odklopím matraci).

Dále zapomeňte na to, že zavřené dveře vás ochrání před prachem. Zubní pasta s čistícími mikrogranulemi cihlového prachu vám budiž neklamným důkazem, že ani dveře oblepené papírovou páskou prostě prachotěsné nejsou. Nevím, jak je to možné, ale je to tak.

Zajímavou kapitolou jsou energie. Plyn sice funguje (někdy až moc), ale je to jen trubka vedoucí ze zdi. Starý sporák se už odporoučel do sběrného dvora a instalovat nový do ruiny, která zbyla z kuchyně, je přece jen nesmysl. Elektřina funguje na bázi zásuvky čnící z rozvaděče. Hodně štěstí při shánění rozdvojek. Napojit do jedné zásuvky notebook, nabíječku na telefon a foťák, rychlovarnou konvici (zase jsem se naučil pít turka), lampičku a modem dá člověku celkem zabrat (byť po čase dospějete k soustavě prodlužovaček, kdy ráno jen přepojíte jeden kabel a místo vyjmenovaných věcí ožije vrtačka, fréza, bourací kladivo a další nástroje hromadného ničení, večer to pak zase přepnete). Voda normálně teče. V kuchyni přímo na zem, protože dřez je opřen o stěnu.

Koupelna je plně funkční. Sice je v ní tma, ale má to své výhody - nevidíte se. Po prvním týdnu totiž vypadáte bezpochyby příšerně.

Dále je tu ten faktor, že ne každý bydlí sám. Já třeba teď ano, tudíž tyto problémy neřeším, ale jinak platí pravidlo, že osoby ženského pohlaví by se u podobných činností vyskytovat neměly. Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že existuje jen velmi málo příslušnic něžného pohlaví se zálibou v míchání betonu.

Ani děti nejsou zrovna ideálními pomocníky. Je sice fakt, že pro pětiletého kluka bude pohled na bourací kladivo pěkné vzrůšo, ale pohled na zmíněného kluka, kterak se motá pod bortícími se zbytky kuchyňské linky, bude zase vzrůšo pro rodiče.

Domácí zvířectvo rovněž nepatří mezi vítanou společnost. Váš pes vám sice večer skočí do postele, jak byl zvyklý z dřívějška, ale těžko mu budete vysvětlovat, že za vaším aktuálním nedostatkem tolerance stojí skutečnost, že se předtím vyválel v pytli od cementu, obtiskl se do čerstvé omítky a jeho tlapky nesou jasné stopy primalexu.

Jinak je ale bydlení v bytě po čas rekonstrukce věru nezapomenutelným zážitkem. A až bude po všem, budete si neskonale vážit každého čtverečního decimetru štuku, každé přilepené dlaždičky a každého kusu kabelu vedoucího k zásuvce. Přece jen vám to všechno prošlo pod rukama.

Blog-ger má NA-RO-ZE-NI-NY

Je to tak, dneska mám narozeniny. Letos už druhé...

Jsou totiž věci, které by člověk dělat neměl - ohřívat si vodu ve vaně ponorným vařičem, pít z lahve s nápisem Louh nebo diamantovým kotoučem přeříznout funkční plynovou trubku. 

"Hlavně pozor na to, že v těch špajzech lidi dřív mívali plynový ledničky. V některejch bytech ty trubky jsou dodneška a jsou funkční," varovala mě před delší dobou sousedka poté, co jsem ji seznámil se záměrem na drobnou úpravu dispozice bytu, která zahrnovala i bourání dveří do jedné příčky. 

"Jo, ty trubky někde jsou, ale to byste viděl rozbočku hnedka za ventilem hlavního přívodu do bytu, takže jestli tam není, tak je to OK," pravil druhý soused povoláním instalatér. A když to tvrdí odborník, bude to nejspíš pravda. Navíc když detektor hlásí, že ve zdi kov není. 

Velká flexa projela stěnou jako nůž máslem za proudu jisker a neuvěřitelného oblaku prachu (v ten moment jsem pochopil, jak to vypadá když cokoli s diamantovým kotoučem nemá odsávání).

"Ty vole, plyn," prohlásil majitel flexy. Nutno říct, že tak rychle jsem ještě nikdy uzávěr plynu nezavřel.  Atmosféra na staveništi (byt už tomu neříkám) mi připomněla návštěvu Ukrajiny a pochod kolem plynových zásobníků v Zakarpatské oblasti. Úsměv zamrzl i jinak celkem bezstarostným elektrikářům a nijak nepomohlo, že jsem všem nabídl cigaretu.

K vysvětlení záhady stačila chvilka s palicí a majzlíkem. Od hlavního přívodu do bytu sice skutečně šla trubka přímo do sporáku, ale těžko se dalo tušit, že ve zdi je spojka ve tvaru písmene T, dokonce s vlastním ventilem, aby se tato boční větev dala zavřít. Do hlavy člověka, který zazdí rozbočku s ventilem, bych se někdy rád podíval. Po tomto objevu stačilo větev odpojit, zaslepit a zkontrolovat, jestli záslepka neuchází (to se dělá tak, že ji opatláte mýdlovou vodou). Vyřešeno. 

Pro příště a pro ty, kteří plánují něco bourat. Že všechny dostupné zdroje tvrdí, že někde něco není, neznamená, že to tam opravdu není. I kdybyste bourali na místě, kde se pravděpodobnost výskytu plynové trubky blíží šanci na kolizi s trajektem na Botiči, plyn zavřete (ideálně celému činžáku). A mějte pojistku. Nejlépe životní. 

Jinými slovy, zázraky se dějí. Teplota, jaká musela vzniknout, se dá odhadnout podle namodralého konce ocelové trubky. A nic nechytlo ani nebouchlo. 

Jinak lze dojmy z dalšího pokračování perestrojky sepsat asi takhle - práce s maltou se dá naučit rychle. Ze své dusivosti a leptavosti sice nic neztrácí, ale už aspoň nepadá všude kolem. Díry po drátech už pokrývají skoro celý byt a pořád nic nefunguje. Provizorní zásuvka čnící z rozvaděče napájí ledničku, notebook, nabíječku na telefon a modem. Na lampičku se nedostalo, takže svítím svíčkou. 

Kuchyňská linka vydechla naposledy. Byt je extrémně průchozí, protože zmizel kus příčky, kde třeba jednou budou dveře. Zatím je tam díra oblepená maltou. Co vlastně dám do kuchyně, to teď opravdu nevím, protože byť mi stará linka přišla vždycky otřesná, předělání jsem plánoval na později. 

Na této fázi je děsivé, že vás to začíná opravdu bavit. Už si nelámete hlavu s prkotinami, jako je centimetrová vrstva prachu na chodbě, a jste tak nějak smířeni s osudem. Je to částečně dáno i tím, že víte, že teď už bude líp. Minimálně už není třeba nic bourat ani řezat. Teď se bude štukovat, malovat a zdít. A to bude teprve komedie...

Tak tohle jsem ve zdi přeřízl.

Zbývá vymyslet, kde si zítra uvařím kafe.

Pokud byste přemýšleli o vkusné dekoraci do obýváku, měl bych tip (za prst se omlouvám, foceno telefonem za plného stavebního provozu).

Byl to ten slavný den...

Ve srovnání s dnešním tématem jsou na tom dosud popisované práce podobně, jako byste srovnávali výlet na Kokořín se sjezdem Niagáry v kajaku. Adrenalin se vám vlije do krve, prach do očí a malta do plic. 

Měnil jsem takhle jednou zásuvku a drát se ulomil. Totéž u lampy. Jestli máte staré hliníkové rozvody elektřiny, potká vás to taky. Navíc jsme zase tam, kde už jsme párkrát byli - před vámi v bytě někdo bydlel. Od člověka, který si vymaloval kuchyň brčálově zeleným akrylátem a stavěl z Rudého práva, se nedá čekat, že by  zrovna elektroinstalaci udělal lépe. 

Revize se neřešily, předpisy obcházely, materiál nebyl. "Takže tady máme zásuvku, z tý uděláme věnec, vytáhnem kus drátu sem (diagonálně přes zeď, aby se ušetřilo) a támhle pak dáme tu lampičku na čtení. Jo, a ještě z toho povede jedna větev na pračku. A dráty hlavně měděný. Když nemáte měď, dejte tam hliník. A když nemáte ani hliník, tak tam dejte zvonkovej drát...," takhle to asi probíhalo. 

Jističe nejistí, mapy rozvodů nejsou k dispozici, půjčovat si detektor kabelů je k ničemu, protože dráty jsou všude. A kde nejsou, tam je vodovodní trubka (plynová trubka, traverza, trám, armatura, zazděný bývalý nájemník... nehodící se škrtněte). K dokonalosti už chybí jen jedno - požár. A hliníkové dráty hoří dobře. 

Teď stojíte před zásadní volbou - lišty nebo sekat. Jinými slovy, buď vám ke každé zásuvce, vypínači či světlu povede lišta s kabelem, nebo si totálně odrovnáte bydliště tím, že do stěn vysekáte díry na nové dráty. Lidstvo se v tomto ohledu dělí na ty, kteří zažili sekání (doporučují lišty), a na ty, kteří o tom nemají páru ("přece se nebudeš koukat na lišty, dej to všechno do zdi"). Pochopitelně B je správně. Přece si nenarušíte svoje sny o dokonalých zdech hned na začátku. 

Než se necháte zblbnout tvrzením elektrikářů, že dneska už to moc nepráší, protože se to dělá frézou s odsáváním, zapřemýšlejte, jestli si ochraptělý chlap v zaprasených montérkách pod nízkou prašností představujete totéž co vy. S významem a chápáním slov je někdy neuvěřitelná potíž. To jen tak na okraj, abyste věděli, do čeho jdete. 

"Šéfe, tak jsme tady," ozve se jednoho rána v telefonu a za dveřmi stojí zaprášená dvojice s nástroji, které byste si vy vzali na rozebírání chladící věže Temelína. Vrtačka, bourací kladivo, fréza se dvěma kotouči, vysavač, za který by se nestyděl ani Viktor Čistič, a metrový vrták o průměru 3cm... A to všechno nesou tam, kde jste dosud při škrábání malby a dalších činnostech pečlivě zakrývali každý milimetr. 

Kromě pekelného rachotu (sousedi rádi vzpomínají na chvíle, kdy jste jim po zdech jen jezdili ocelovou špachtlí) taky v místnosti přestává být vidět. Napadne vás, že vysavač není zapnutý. Bohužel je. Co do vzduchu nerozpráší fréza, spolehlivě zvládne bourací kladivo, které mezi dvěma drážkami od diamantových kotoučů, razí úhlédnou cca 4cm širokou brázdu. 

Šlicy na kabely k zásuvkám a lustru + budoucí dveře.

Když si prach sedne a viditelnost se dostane na úroveň běžného sněžení, můžete obhlédnout rozsah škod. Je značný. Na zemi se povaluje x kilogramů suti, průvan prach zavál až tam, kde byste ho vůbec nečekali, mezi zuby vám příjemně vržou kousky cihel a těm dvěma borcům s frézou to snad přijde normální. Rychlostí v podstatě nepochopitelnou (na tyhle první řemeslníky, co jsem pozval, jsem měl kliku) už do děr tahají dráty a zajišťují je kousky sádry. Za chvíli je čtvrtka bytu hotová, suť smetena do pytlů, nářadí sbalené a teď můžete vynikat pro změnu vy.

Díry po kabelech se totiž nezadělávají sádrou, jak jsem si prve myslel, ale maltou. Z hlediska konzistence, nepřilnavosti a dalších negativních faktorů může s maltou soupeřit jen želatina. Pokud si myslíte, že  je to hračka, protože jste ve škole jako děti dělali sádrové odlitky, musím vás zklamat. Rekonstrukční práce se mimo jiné vyznačují jednou zajímavou vlastností - příjemná překvapení se při nich nevyskytují.

Maltu si zamilujete, jakmile roztrhnete první pytel. Směs s příměsí cementu a dalších žíravin vám při prvním nadechnutí začne leptat plíce a vy přemýšlíte, kam jste dali respirátor. Ten najdete, ale i tak to není žádná sláva. Taky nevím, proč se armáda obtěžovala s vývojem sarinu a yperitu. Rozprašovat po bojišti maltu by mělo stejný efekt.

Dostat maltu mezi sádrové bobky je ekvivalent nošení vody v cedníku.

Jelikož jsem s maltou nikdy nepracoval, snažil jsem se získat rozumy, kde se dalo. Rady odborníků byly i v tomto případě k nezaplacení. "Prostě to tam mrdni," poradil mi jeden zedník. Jakmile někam zkusíte maltu hodit, jak vám bylo doporučeno, pochopíte, kde se vzalo rčení "mít něco až za ušima". Tam máte maltu taky. Jen ve šlicu žádná není. Tak to prostě zkoušíte, dokud se to nenaučíte.

Důležité je vnitřek šlicu namočit třeba štětcem, jinak malta popraská. Doporučuji začít u země a maltu vršit na sebe. Jakmile ji dáte do svislého šlicu, aniž by pod ní něco bylo, sjede dolů jako výtah a vypadne vám do boty. Když někde opravdu nedrží (zprvu budete mít dojem, že nedrží lautr nikde), dejte jí tam nejdřív trochu a třeba za deset minut se k místu vraťte a přidejte další, dokud šlic nesrovnáte s okolní omítkou. Jakmile trochu zatvrdne (tak čtvrt hodiny), opatrně ji rozmyjte mokrým štětcem. Tím se celkem srovná.

Počítejte s tím, že spotřeba je obrovská. Na místnost 5x5 metrů padly dva 20kg pytle. Značná část malty končí na zemi (než se mi začnete smát, nejdřív si to zkuste). Po dokončení díla s překvapením zjistíte, že jste špachtlí, zednickou lžící a hladítkem nadělali větší brajgl než ti dva s bouracím kladivem.

Obzvláště blbě se dává malta na strop, do rohů a na další podobná místa. Střídejte nástroje, velikost špachtlí i hladítek a nenechte se odradit - nakonec to stejně dopadne jinak, než jste si představovali.

Výsledky prvního dne jsou takové, že vám v celém bytě funguje jen jedna zásuvka, která volně visí na drátu z rozvaděče. Prožili jste bod zlomu, protože teď už na pořádek a prach kašlete (doslova), je zjevné, že to prostě nemá smysl. Zbývají už pouhé tři čtvrtiny bytu, ve kterých je mnohem víc rohů a jsou hůř dostupné. Dalších pět pytlů malty je na cestě. Obyvatelná vám zůstala jen jedna místnost, ve které máte veškerý nábytek, tudíž usínáte pod vachrlatou konstrukcí ze skříně, stolku a tří židlí. V jediné zásuvce máte na rozdvojce modem a notebook a sepisujete podobné nesmysly. Zbývá sfouknout svíčku a jít spát.

Ze zdi vám leze chobotnice.

Říkáte si, jestli při té rekonstrukci neděláte něco špatně, když to vypadá čím dál tím hůř.

Svačíte na komponentech z lešení, protože jinde není místo.

A jediný zdroj životadárné elektřiny vypadá takto. 

Just a stick in the wall

Dnes si povíme něco málo o opravování stěn, resp. o základní fázi, což je škrábání malby. Dále probereme teoretické a filosofické koncepty zdění a malování a průběžně budeme přikládat zážitky z praxe. 

Při pohledu na zdi většiny bytů a domů člověka napadne, že legendární architekt Hundertwasser se svým odporem vůči pravým úhlům a rovinám vlastně nic nového nevymyslel. Bohatě stačilo držet se zajetého trendu a trochu ho posunout ad absurdum (ne že by to třeba ve staré pražské zástavbě dalo velkou práci).

Tím potíže nekončí. Další kámen úrazu je složení stěny, která obvykle sestává z nějakého zdícího materiálu (kámen, cihla, itong, balíky rudého práva atd.), jádrové omítky (temně šedá maltová směs ne zcela jasného složení), vnitřní omítka (sádrová u starších bytů, případně nějaká omítková směs) a malba, resp. několik vrstev malby.

Zde si dovolím citovat bývalého kolegu, který rekonstruuje byt ve staré pražské zástavbě. "Tak jsem začal škrábat malbu, pod ní byla nějaká drolící se hmota, tak jsem ji oškrábal taky. Pod ní bylo několik výtisků Rudýho práva. A když jsem vyndal Rudý právo, tak jsem byl najednou v koupelně." 

První věc, kterou musíte udělat, aby zeď nevypadala jako po výbuchu tříštivého granátu, je očištění od staré malby. Jde o činnost mimořádně protivnou a obtížnou, protože jak již bylo řečeno, v bytě před vámi bydleli lidé. I oni snili o dokonalých zdech bez šliců a děr přesně podle posledního trendu, opájeli se představou benátských štuků a... no, prostě byli stejně naivní jako teď vy. Navíc považte, co všechno neměli. Neměli primalex, válečky, akrylátovou penetraci, hmoždinky, obchod, se kterým to zvládnete, a hlavně neměli tento blog.

 Samotná malba se odstraňuje tak, že zeď napřed pořádně namočíte. Poučka praví, že není dobré začít škrábat, dokud není zeď dostatečně mokrá. Nic takového jako dostatečně mokrá zeď však patrně neexistuje. Proto utěsněte okna a dveře a máčejte zdi válečkem, dokud v místnosti nebude takové klima, proti kterému je deštný prales Saharou. Teprve když budete mít pocit, že vašim sousedům už zpod obrazů crčí voda, sáhněte po špachtli a kousek po kousku za dalšího namáčení škrábejte (pozn.: pochopitelně malba nejlépe drží na stropě, kde se to dělá nejhůř). Kromě špachtle pomůže rejžák, štětka a na průběžné namáčení je dobré mlžítko na kytky.

Design místností je čím dál tím hezčí. 

Před tím, než začnete, je potřeba celou místnost zakrýt. Na zem a nábytek igelit, přes igelit staré hadry, abyste štaflemi neprotrhali plachtu. Čase začne na zemi vznikat neuvěřitelně lepivé bláto a vaše boty budou vypadat jako po průchodu oranicí. Akorát bílou. Na oblečení vznikne bílá krusta, na kůži taky. Vzhledem k tropickému klimatu se budete neskutečně potit a chvílemi dusit. Klad je jen jeden - při této činnosti se nepráší.

Poté, co postupně oškrábete celou paletu výrobků značky Primalex, najdete podivnou akrylátovou sloučeninu oranžové barvy. A když za hlasitého nadávání oškrábete i tu, vykoukne brčálově zelená klihová barva. Při pokusu o její likvidaci pochopitelně odpadne i celý kus omítky. V módě bylo zkrátka ledacos a poučka "učte se od starých mistrů" vám brzy zhořkne. Staré mistry začnete nenávidět.

Likvidace oranžové. 

Nyní jsme ve fázi, kdy to u vás vypadá opravdu příšerně. Ale žádný strach, bude hůř. 

Zvláštní kapitolou jsou díry a nerovnosti ve zdech vašeho obydlí. Jejich příčiny jsou různé od tajné skrýše na cosi až po snahu o pověšení obrázku bez použití hmoždinky. Při škrábání malby budete jako archeologové postupně odkrývat různá vylepšení, jimiž se vaši předchůdci snažili zeď srovnat. Tady akrylátový tmel, tady neznámá stavební hmota, tady kus prkna...

Bez nadsázky si po svých zkušenostech troufám tvrdit, že jedním ze skutečně přelomových vynálezů je hmoždinka. Dokud tyto malé kousky umělé hmoty neexistovaly, byl postup následující. Do zdi se udělala velká díra pomocí vrtačky případně majzlíku, do díry se dal kus dřeva a tento kus dřeva se přidělal sádrou. Do dřeva se pak zašrouboval klasický vrut a teprve po této proceduře bylo možné pověsit obrázek. Jakmile začnete škrábat malbu ve starším bytě, najdete podobných špalíků desítky. A opět citovaný bývalý kolega: "Tak jsem celou místnost oškrábal... a najednou jsem byl jak v lese".

Já taky. Špalíky byly všude. Smíšený les nestejnověký - smrk, borovice, buk. Naštěstí před lety nebyl k dispoci mahagon či eben, tato dřeva by se odstraňovala opravdu těžko. Na špalcích viselo všechno - dřevěné obložení stěn, garnýže, cosi v chodbě, lustry, botník i kuchyňská linka.

Špalek odstraníte tak, že do něj zašroubujete vrut a vytrhnete kleštěmi. To se zřídkakdy povede naráz, takže elektrikářskými kleštěmi taháte z díry spoustu tříšek. Výsledkem je díra o průměru 5-10cm, cca 5cm hluboká. S ohledem na počet děr je ke zvážení, zda bude stačit si v kýblu rozdělat maltu, či zda je na místě přistavit míchačku. Každopádně když jsem viděl tu spoušť, napadlo mě, že byt prodám.

Jde to pomalu. Místnost 5x4 metry budete dělat celý den (u čtyřmetrových stropů si raději vyhraďte dny dva). Objem a váha odpadu jsou famózní. Poté, co všechnu oškrábanou maltu zabalíte do krycí plachty a nasoukáte do pytle, zjistíte, že s pytlem nelze hnout. Malba vám u zdí stejně z plachty spadne na podlahu a díky své mazlavosti je prakticky neodstranitelná. Nejlepší je ji vyluxovat. Neexistuje však lux, který by malba nezalepila. Proto si za pár stokorun pořiďte odlučovač na popel a luxujte přes něj.

Oškrábaná malba.

Podtrženo sečteno - vaše zdi jsou samá díra a nemůžete hnout téměř žádnou částí těla. Na ředě míst jste kromě malby zničili i omítku. Přes veškeré zakrývání jsou stejně podlaze šmouhy a kusy malby. Místností se nese zápach mokrého zdiva. Nezbývá, než odstranit z postele igelit, otevřít všechna okna a ulehnout ke spánku. Šupinky osychající malby budou ještě opadávat ze stěn a u vás v pokoji bude tak trochu sněžit.

Takhle to vypadá, když odpadne i omítka. 

Dobrou noc, pokračování příště.

Úvodem...

A je to tady. Po letech stěhování a života v nejistotě konečně sedíte uprostřed něčeho, co vám patří. Po chaotickém vyřizování papírů na koupi nemovitosti je před vámi dlouho očekávaná možnost pořídit si všechny věci, které jste si nepořizovali, protože při dalším stěhování by se určitě rozbily, případně jsou zcela nestěhovatelné (obložení kuchyňské linky, například).

Pokud bydlíte v novostavbě, máte o pár starostí méně (pokud ovšem řemeslníci udělali práci tak, jak měli, což je nepravděpodobné). Pokud bydlíte v bytě či domě starším, je největším problémem fakt, že v něm už před vámi někdo bydlel. Možná hodná babička, co poctivě uklízela, možná parta narkomanů, možná se střídaly obě kategorie.

Kromě vkladní knížky z 1. republiky tak pod kobercem ještě sídlí pár švábů a mrtvá myš. Elektroinstalace je dělaná podle aktuální potřeby („potřebuju se tady tím drátem dostat z téhle zásuvky pod tuhle dlaždičku, abych sem přímo nad vanu na rezavej hřebík umístil větrák“). Výsledkem je, že jeden jistič není k ničemu připojen, vyřazením jedné zásuvky vyřadíte i spotřebič na druhém konci bytu, který se zásuvkou zdánlivě nesouvisí, a navzdory vypnutému hlavnímu jističi dostanete ránu od zásuvky k pračce, protože ji váš předchůdce z úsporných důvodů připojil na páteřní vedení sousedova bytu. Když už jsme u pračky... kape u ní kohoutek. Kape proto, že drží více méně na izolační pásce, a pokud s ním začnete kvrdlat, upadne celý.

Je možné pozvat deratizéra, partu zedníků, truhlářů, elektrikářů, instalatérů a malířů, zaplatit pár set tisíc, které nejspíš nemáte, a mít skoro po starostech (vzniká podobný problém jako u novostaveb). Nebo se můžete s elánem a bez jakýchkoli zkušeností statečně pustit do díla.


Přece jak složité může být udělat rovnou zeď? Zbourat příčku? Omítnout příčku? Připojit pračku? Vyměnit sporák? Průměrný řemeslník na rozdíl od vás neumí ovládat excel a power point. To je skutečná věda! Při použití logiky (spíš logické chyby) je zřejmé, že ačkoli on vaši práci nezvládne, vy jeho zvládnete levou zadní.

Podobné myšlenkové pochody mohou za to, že sedím v místnosti s dírami ve zdech, kolem se válí válečky, špachtle, igelitové plachty, kusy potrubí a pytle s maltou. Balkon je beznadějně zastavěn kusy lešení, štaflemi a dalšími nesmysly. Čůrky potu mi na čele mění cihlový prach v odpornou, mazlavou břečku. Stále se nevzdávám.