Remake

Je to už víc než rok, co jsem začal psát tento blog a co jsem dostal ten dobrý nápad rozmlátit si celý byt na cimpr campr a pak ho zkusit dát zase dohromady. Za takovou dobu se dá celkem prověřit, co člověk udělal dobře, a co naopak zvoral.
 Takže bilance: omítka se neloupe, elektřina svítí, peče, neprobíjí a nekratuje a vyrobené kusy nábytku se prozatím nerozpadly. 

Na druhou stranu, nutno uznat, že ne všechno se povedlo zrovna dokonale. Neuralgickým bodem celé rekonstrukce byla ložnice. Tedy přesněji řečeno bývalý obývák. Původní dispozice bytu byla totiž trochu svérázná a nejmenší místnost bytu byla průchozí, neb v ní byl jediný vstup do kuchyně. Můj plán spočíval v tom, že průchod do kuchyně zazdím a místo toho vstup do kuchyně probourám z místnosti naopak největší navíc se vstupem na balkon, čímž z této místnosti vytvořím obývák a z malé místnosti o ploše něco málo přes deset čtverečních metrů udělám ložnici.

Co se týče bourání, šlo to vcelku hladce. Nebýt nepříjemnosti v podobě skvěle utajené leč aktivní plynové trubky, kterou jsme tehdy přeřízli flexou a málem tak vyhodili do vzduchu část Prahy, dalo by se to označit za příjemné dopoledne.  Ale tím úspěchy kolem ložnice fakticky skončily.

Snad až teď to vypadá, že jsem konečně tuhle místnost doladil do podoby, která mi připadá v pořádku. Začnu tedy od podlahy a rovnou předesílám, že u ní i skončím. 

Na podlaze bývalého obýváku byl mimořádně odporný koberec a pod ním rovnou beton. Navíc někdo přede mnou měl ten skvělý nápad, že koberec před posunováním zajistí jakýmsi lepidlem, které se mi nakonec z betonu podařilo sundat až s pomocí horkovzdušné pistole a drátěného kartáče. Cílem totiž bylo podlahu srovnat, protože beton v této místnosti byl z hlediska křivosti v celém bytě absolutní jedničkou. 

Jednou jsem tady psal o samonivelační stěrce, která navzdory fyzice rovnou hladinu vytvoří jen málokdy. V ložnici to tak přesně dopadlo. Byť jsem si za to mohl sám, protože jsem beton málo napenetroval, a tedy mi odsál předčasně vodu, což stěrce zabránilo chovat se nějak inteligentně. Výsledkem tedy byla podlaha samý kráter. 

Na obalu stěrky psali, že není problém na jednu nalít další. Druhá stěrka dopadla výrazně lépe a plocha podlahy byla rovná jako zrcadlo. Nicméně navzdory tentokrát až patologickému dodržování všech lhůt, vlhkostí a já nevím čeho se na té zrcadlové podlaze po týdnu objevily vlasové prasklinky. Po dalším dni byly prasklinky milimetrové a z pokoje se v tichých nocích ozýval zvuk, jako když praskají ledy. 

Těžko říct, jak k tomu došlo, ale stěrky se spojily tak pozoruhodně, že druhá urvala tu první. A to tak, že úplně - obyčejným majzlíkem a kladívkem šly dolů poměrně lehce obě k sobě neoddělitelně spojené vrstvy stěrky. Po půl denní práci jsem měl hromadu suti a před sebou zase ten odporný beton, místy se zbytky lepidla, o kterém jsem doufal, že už ho nikdy neuvidím. 

Druhý pokus se stěrkou dopadl výrazně lépe a dalo se uvažovat nad dalším postupem. Že bude podlaha dřevěná, mi bylo jasné od začátku. Shánění dřeva byla sice celkem kovbojka, ale nakonec se zadařilo. Zvítězily kantovky z merbau. 

Merbau je hodně tvrdé exotické dřevo a kantovky jsou de facto dřevěné špalíčky, pro které už nebylo jiné využití, takže je výrobce ofrézuje na přesný rozměr, složí vedle sebe a přelepí izolepou, čímž vznikne jakási čtvercová dlaždice. Kantovka je cesta, jak se ke dřevěné podlaze z nějakého hezčího exotického dřeva může dostat i člověk, který nechce na podlahu rok šetřit. Mě tenkrát vyšly na necelých pět stovek za čtvereční metr, což je vzhledem k tomu, co je to za dřevo, docela v pohodě. Zejména když vezmu v potaz, že dubové dřevo na podlahu jsem pod 800 Kč/m2 neviděl. 

Lepení proběhlo bez excesů a s parketovou bruskou jsme se docela skamarádili. Sousedka, která kvůli tomu na mě volala příslušníky, asi měla jiný názor, ale to se stává. Policie se na mě stejně nedozvonila, protože díky odpojenému zvonku a špuntům v uších byl můj byt celkem těžko kontaktovatelný. 

A tady přesně v tomhle momentu jsem to zase zvoral. Původní bukové podlahy v ostatních pokojích jsem jen obrousil a napustil tvrdým podlahovým olejem, který jsem už dřív celkem úspěšně používal na kde co. Jen u toho nově položeného merbau jsem dostal přiblblý nápad, že by to chtělo něco lepšího, takže jsem si koupil vosk na podlahu a jal se voskovat. Zprvu to nevypadalo zle, ale po nějaké době a pár vytřeních to byla čím dál tím větší bída. Tmavá barva a struktura dřeva zcela zanikly pod vrstvou jakéhosi našedlého svinstva. 

K řešení jsem se dokopal až nedávno. Půjčovat si kvůli deseti metrům brusku by bylo zbytečné, a navíc bych riskoval opětovný konflikt se sousedstvem, které k podobným radovánkám prostě nemá dost fantazie. Navíc vosk neuvěřitelně zalepuje jakékoli brusivo, takže broušení by stejně byl víc než komplikované. Chtělo to návrat k technologiím, které prověřilo posledních pár století. 

Na odstraňování kdejakého sajrajtu ze dřeva od vosků, přes barvy, laky a bůh ví co je jednoznačně nejlepším nástrojem cidlina. Je celkem nepochopitelné, že ji málokdo zná a všichni systematicky používají šmirglpapír, který vyjde mnohonásobně dráž a je s ním mnohonásobně víc práce. Cidlina je v podstatě kousek ocelového plechu s naostřenou hranou, který se používá jako škrabka. Je to jeden z nejjemnějších způsobů opracování dřeva a na staré laky nic jiného nepoužívám. Navíc je cidlina absolutně tichá, takže můžete klidně škrábat třeba v jednu ráno. Jen podotýkám, že tento postup je použitelný jen tehdy, když máte dobře obroušenou podlahu, kde není zvorané nic jiného než povrchová úprava. Cidlina odebírá materiál po maximálně desetinách milimetru, spíš po setinách, takže než byste takhle zrenovovali neudržovanou bůhvíjak starou podlahu, nechali byste na tom ruce. Dobrý návod na práci s cidlinou a její údržbu jsem našel zde. 

Osobně jsem to ještě vylepšil. Klasicky se cidlina drží jen tak v ruce, ale když děláte větší plochu, je to o palce, které nástroji poskytují hlavní oporu. Proto jsem cidlinu přepůlil (neberte na to nůžky na plech, cidlina je kalená a zmršili byste si ostří, takže to chce třeba zlomit ve svěráku), provrtal a šroubem chytil k šikmo uříznuté dřevěné rukojeti koupené za pár korun. Výsledkem je skvělá škrabka na parkety, kterou to šlo vcelku než dobře. Celkem jsem to dělal po večerech něco přes týden, ale myslím, že za jeden pracovní den by se to zvládnout dalo. 

Pak přišla další oblíbená pomůcka, a to je ocelová vlna. Narozdíl od šmirglpapíru se nezanáší a mám dojem, že dělá i trochu menší brajgl. Na tuhle práci jsem ale už pokoj vystěhoval, protože zatímco cidlina nepráší, při broušení vlnou už se práší dost. Použil jsem vlnu č. 2 a brousil nebo spíš vyhlazoval důsledně po vláknech. Před touto operací jsem ještě přetmelil několik menších spár, které mi tehdy před rokem unikly. 

A pak už zbylo jen vzít hadřík a udělat to, co jsem měl udělat hned na začátku - nanést tvrdý podlahový olej, nechat pár dní schnout a vytvrzovat, vrátit podlahové lišty a konečně bylo hotovo. Počítám, že pár let nebudu muset na podlahu sáhnout. Výsledek se mi líbí velice velmi.